S podzimem přicházejí první závody, na které bychom rádi jeli. Zároveň nás dohánějí nedodělky, které se přes léto prostě nestihly, ale už je nejde ignorovat. Takže zatímco kolem vesele míjejí podniky jako Louka, Abertamy, Hrob, Kostelec… my řešíme střechu na psím vozejku, spojku v psoautě, řízení v lidskoautě, nápravu na tréninkokáře. Současně se ozývá majitel lešení, který zdobí naší ruiničku už dobrejch pět let a čeká, až někdo někdy navleče rujničce kabát v podobě nový fasády. Prej by se se svejma trubkama zase rád viděl. Takže místo ladění závodních kár řešíme zedníky. Řešíme je poslední dva roky. Poslední dva měsíce intenzivně. Aby se tím pravým okamžikem ukázal být říjen. První skutečnej termín dostáváme v týdnu před závodama v Kostelci. Tam už jsme fakt chtěli jet, když jsme oželeli všechno před tím. No nic, fasáda má přednost, holt to letos bude bez sprintů a vyrazíme až na midové závody. Osudný týden dorazí, zedníci nikoliv. Paradoxně na Kostelec přesto nejedeme, kvůli trucující spojce v Iveku. Další šanci máme v nadcházejícím týdnu, teď už by to mělo klapnout. Vykoupím řezníka, pekárnu a lahůdky, ať se u nás klukům líbí. Začíná foukat. Fouká mocně. Fouká tak, že máme vichřici. Akce fasáda tudíž logicky opět padá. No nic, máme uzeninový víkend. V úterý už ale přijdou určitě, protože je to poslední týden kdy má bejt hezky. Víťa zedníky varuje, že v pátek odjíždíme na závody do Rakouska. V pohodě, to se stihne. Mine úterý, ve středu telefon, že ve čtvrtek. I znovu v poledne vytvořím zásoby, aby hodinu po nákupu přišel telefon, že dneska ne, že zítra. Tj. v pátek. Ano, ví, že odjíždíme, takže se ve čtvrtek zastaví pro klíče od půdy, aby byli v pátek samostatní. Nic, nikdo nikde. Večer začínáme jíst zásoby. Je jasný, že nepřijdou. V pátek máme oba volno, ať po obědě vyrazíme. Já ve čtvrtek nabalím auto, v pátek balím psy. Na první výjezd sezóny je vždycky labůžo, kdy v autě není ani vidlička, ve vleku sláma, prostě nic. Víťa má páteční dopoledne na to, aby udělal na psoautě brzdy a přezul ho. Iveco vlastní vzadu tupláky, takže ho čeká roztomilejch šest kol. S jazykem na vestě, tikem v oku a lehkým infarktem z pobíhání na kopec a zpět máme po poledni hotovo, už se jen najíme, naložíme psy a frčíme. Přijíždí zedníci. ……
O pár hodin později: varianta, že zedníci udělají za odpoledne jednu, maximálně dvě stěny a zbytek zase jindy bere rychle za svý. Jedou jak fretky. Sežranej původní proviant řešíme nákupem maxiřízků od našeho řezníka. Fasáda přibejvá před očima. Víťa podává, uklízí, nosí, já se snažím dobalit drobnosti, jídlo, umejt si hlavu, bejt po ruce, v čas bejt připravená s ohřátejma řízkama. V půl šestý zedníci končí a rujnička má nádhernej novej svítivě bílej obleček. Teda horní půlka, spodní zase někdy jindy, na tu už nebude potřeba lešení. Fofrem pouklízet všechno, co by nemělo zůstat opuštěně ležet venku, zabezpečit kočku-kotě před útěkem a samozničením se, umejt se, naložit psí žrádlo a jídlo z ledničky, naložit psy… a jedem.
Je sedm večer, oběma nám poněkud fibriluje srdce a první kilometry ani moc nemluvíme. Drčí nám mozky ze snahy všechno pojmout, nic nazapomenout… snad vezeme všechny psy. Máme dvě a půl hodiny na uklidněnou a rozmyšlenou, co jsme zapomněli. Prezentace končí v deset, to bysme měli stihnout. Nicméně obligátní nákup zásob Jindřichohradeckýho rumu stáčenýho přímo na benzínce radši necháváme až na cestu zpátky. Cestou se na střídačku vracíme ke zcela udivenýmu, nevěřícímu konstatování – my máme fasádu! :o Jízda je zároveň testovací, co spojka, co brzdy… na klidu to taky moc nepřidá. Ale všechno funguje, cesta večerem díky minimálnímu provozu utíká a na místo dorážíme po devátý už v klidu, vysmátý. Jedeme nejdřív rovnou na prezentaci, v naší angloněmčinočeštině je to zase sranda, naštěstí už nás znaj a ví, že posunky jsou po jistotě.
Česká skupina soukmenovců nám přeje hodně štěstí při parkování, na české louce už jaksi taksi není místo našich potřeb, tj. pro 27 psů. Jezdíme sem tam. Tam a sem. Zkoušíme se nacpat tu i onde. Všude někdo stojí, nebo tudy bude najíždět na start. Nebo nemáme kam vyložit psy. O hodinu později, kdy psi jsou stále naložení = nevyvenčení, už jsme daleko veselosti. Celej kemp jsme už projeli několikrát a nic. Nakonec se velkomašer nasere a postaví to za asfaltku, na druhou stranu od kempu. Je tady naprosto perfektní plac s dokonalým nájezdem na start, chybku to má jedinou – tak nějak tušíme, že tady se asi stát nemůže. Ale co máme dělat? Začnem vybalovat oplůtek a stejkout s tím, že prostě nějak bude. Přijíždí hlavní šéfík Gerald a lehce zděšeně nám vysvětluje, že tam fakt ne, že to je soukromej pozemek a nepatří ke kempu. Se stejnou mírou energie, akorát ne zděšení ale nasrání mu vysvětluju, že v celým kempu pro nás není místo, respektive pro 27 psů. A že teda budeme muset jet domů. Asi působím dost přesvědčivě, Gerald nakládá Víťu na čtyřkolku a jedou spolu hledat řešení. Nakonec je z toho přilehlý nezoraný pole, na kterym se původně parkovat asi nesmělo, tak je teď celý naše. Po víc než čtyřech hodinách můžeme konečně vysvobodit psy z vozejku, pro štěňátka jedoucí poprvé to byl docela křest. Závody můžou začít.
Vzhledem k tomu, že jde primárně o závod pro haskouny, nás nechlupatejch je pomálu a není teda překvapení, že Víťa s desítkou i já se šesti máme v kategorii každej jen po jednom soupeřovi. Psi jsou z prvního startu v sezóně vybláznění a dělaj bordel větší než obvykle, hlavně ty moji. Ve třech máme problém je vůbec udržet na startu, šílí fakt dost. Po startu je musim vypustit jak draka, nedá se nic dělat. První úsek je bezpečnej, mírně do kopce, nezbejvá než doufat že se uklidněj než přijde něco, co budeme muset řešit. Plán klapne, psi se po pár kilometrech uklidní a zbytek trasy projedeme úplně v klidu. Chvílema až moc v klidu, ten ostrej start jim na 15 kilometrech moc neprospěl. Vyšší rychlost se vůbec nelíbila Marjánce, která víc než polovinu trasy trucuje a zapojí se až v pomalým stoupáním do prudkýho kopce. Víťa je na tom podobně, většinu trasy jede plně brzdíc ve smyku. Poprvé startuje s Gerdou, kterou jsme si koupili na jaře. Té se nelíbí těšný kontaktní předjíždění haskounů a taky většinu cesty stávkuje.
Druhý den teda necháváme obě dámy doma (kdyby to nebylo od hlavy ale měly nějaký zdravotní trápení) a oba startujeme s lichým počtem psů – Víťa s devítkou, já s pěti. Trať barevným podzimem je nádherná, psíci už jsou rozumní, hezky si rozložíme rychlost a já si celou cestu vyloženě vychutnám. V kategorii nemáme s kým závodit, rozdíl mnoha minut není motivační, ale kdo hledá, najde – v úplně jiný kategorii má v sobotu jedno spřežení o 30 vteřin lepší čas než já. To je potřeba změnit! Víťa má suverénně nejrychlejší minuty, chci být za ním druhá! (teda, před startem je mi to úplně jedno, ale cestou mě myšlenka Třicetvteřin pohltí a donutí dloubat a běhat a celkově se naladit na „je to přece závod“.) Nakonec to o minutu urvem a z Rakouskýho Reingers si vezeme nejen dvě vítězství v rámci kategorií, ale i dva nejrychlejší časy napříč startovním polem.
A doma nás čekala běloskvoucí fasáda! (a nasraná kočka, ale to už je jinej příběh)
Comments